"Jsme správně na Ranči u dědečka?"

Autorka: Táňa Keleová-Vasilková
Žánr: román pro ženy
Nakladatel: Noxi
Rok vydání: 2013
Počet stran: 248
Vazba: vázaná
Anotace:

Julka, hlavní hrdinka příběhu, se po rozvodu přestěhuje s dcerou na samotu, do domu, který zdědila po milovaném dědečkovi. Rozhodne se žít jinak, začít znovu. Dům předělá na malý penzion, ve kterém hostům nabízí odpočinek v oáze ticha, domácí stravu a možnost výjezdů na koni. Jenže ani vzdálenou samotu neobcházejí citové vzplanutí, trápení a problémy…

Příběh je okořeněný nejen různými situacemi s ubytovanými hosty, ale vykresluje i Julkin vztah k dceři, studentce veterinářství a k přítelkyním.

O autorce:

Táňa Keleová-Vasilková se narodila v Chomutově v severních Čechách, ale od svých čtyř let žije v Bratislavě. Vystudovala žurnalistiku na filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, poté pracovala v redakcích několika časopisů. Od roku 1994 se věnuje spisovatelské činnosti na volné noze.

Žije s manželem, třemi dětmi a bobtailem Bárou střídavě na sídlišti v Devínské Nové vsi a v chaloupce na myjavských kopaninách.

Na svém kontě má více než dvacet úspěšných společenských románů. (přebal knihy)

Čím více jsem se začítala do Ranče u dědečka, mé první knížky od slovenské spisovatelky Táni Keleové-Vasilkové, tím více jsem chápala, proč jsou její knížky tak populární a to nejenom u čtenářek slovenských, ale i u těch našich.

Sama autorka tvrdí, že každý život vydá na román a v tomto ohledu má naprostou pravdu. Její příběhy jsou takové, které píše sám život – hrdinové jejích knížek jsou velmi realisticky vykreslení a prožívají všední radosti i starosti, potýkají se s nepřízní osudu, řeší mezilidské vztahy – zkrátka nejedna čtenářka (i čtenář) se v autorčiných románech jistě pozná.

♥♥♥

Ranč u dědečka vypráví příběh veterinářky Julky, která se po rozvodu se svým manželem uchýlí se svojí dospělou dcerou Tamarou na venkov, kde žil její milovaný dědeček. Jejím snem odjakživa bylo ranč zvelebit a udělat z něho domov… Po rozvodu s manželem se sen rozhodla zrealizovat a z Ranče udělala nejenom domov pro sebe a svoji dceru, ale také penzion pro hosty.

Ač se může Julčin život zdát idylický – po rozvodu konečně našla jakýsi klid a pokoj – není tomu tak, i s Julkou si osud nepěkně zahraje a do života jí pošle smutek, zoufalství a strach o blízkého.

♥♥♥

Když jsem se začetla do první kapitoly, jako bych se v cuku letu na Ranči u dědečka ocitla. Díky autorčině stylu psaní jsem neměla problém představit si, jak společně s Julkou a psem Bobšem kráčím křivolakými cestičkami tichého horského údolí, kochám se krásnou přírodou a vychutnávám si tu magickou tichou krásu a pohodu sluncem zalitého pozdního odpoledne. Na další stránce jsme s Julkou, Tamarou a Katkou uspořádaly čajový dýchánek či ukuchtily Julčiny výtečné lívance s domácí marmeládou a zasedly společně k velkému dubovému stolu. V těch smutných dnech jsem si zase přála, abych se proměnila v dobrou vílu a všechny zlé dny proměnila zase v ty obyčejné – plné pohody, radosti a drobných starostí. A proč jsem Julce (a nejenom jí) držela pěsti a s nedočkavostí hltala jednu stránku za druhou? Protože mi od začátku přirostla k srdci. Oblíbila jsem si jí jako většina jejích hostů, jako všichni „sousedé“ z nedaleké vísky, zkrátka proto, že to byla pohodová ženská a především skvělá máma, která měla pro každého vlídné slovo, radu i pochopení. Ač musela Julka zvládnout mnohé, dokázala se se vším poprat, jak se patří (a velkou zásluhu na tom měli i přátelé). A to bylo to, co jsem na ní obdivovala – její síla.

V příběhu vystupuje spousta dalších postav. Kromě přátel z nedaleké vesnice a Julčiných příbuzných to jsou především hosté – každý z nich byl jiný a každý si s sebou na Ranč přivezl svůj životní příběh. Někteří odjeli právě tak tiše, jak přijeli, jiní však nechali kousek sebe právě na Julčině Ranči a táhlo je to zpátky do oné přívětivé náruče překrásných hor, malebných dnů a přátelské – rodinné – atmosféry.

♥♥♥

Román Ranč u dědečka byl mým prvním seznámením s touto autorkou.  Tak nějak už dopředu jsem tušila, že při výběru knížky právě od této autorky nešlápnu vedle a jsem ráda, že jsem se nemýlila. Teď už vím, proč patří paní Keleová-Vasilková k jedněm z nejúspěšnějších slovenských spisovatelek, a pokud to chcete vědět i vy, milé čtenářky, doporučuji vám po nějaké její knížce sáhnout. Na svém kontě jich má velkou řádku a díky nakladatelství Noxi, které je vydává, si můžete vybrat takový příběh, který bude vašemu srdci nejblíže. Třeba budete chtít napoprvé také zavítat na Ranč u dědečka…

Můžu vám zaručit, že žádné klišé typu: láska, sem tam nějaká zrada a pak "heppáč", se nekonalo (i když je pravda, že ten "heppáč" tam byl – díky Bohu!, ale v úplně jiném smyslu). Žádný přeslazený ženský románek, ale nevšední knížka o všedních dnech jedné veterinářky, skoro veterinářky a jejich přátel (i těch zvířecích).

Hodnocení: 5/5

Ukázka z knihy:

Vchází do domu a spokojeně se rozhlédne. Přízemí zařídila pro sebe a Tamaru, jednoduše a účelně, ve venkovském stylu. Podlahy jsou dřevěné stejně jako stropní trámy. Je tu prostorná kuchyň propojená s jídelním koutem, vyjímají se v ní starodávná a hlavně funkční kamna s troubou, kuchyňská linka je z dubového dřeva a za dubový jídelní stůl se vejde osm lidí. Televizní kout dýchá prostorem, je v něm hezká stará komoda a dva ušáky – každý jiný, ale Julce se právě proto líbí. Tamara okupuje červený, jí patří ten větší, v barvě zralého obilí. V přízemí jsou ještě dvě malé ložnice a koupelna se záchodem. A spíž, Julčina pýcha.

Horní patro zařídila pro hosty. Od začátku jí bylo jasné, že jako veterinářka se v této pustině neuživí. Potřebovala něco jiného, tvořivého, nevšedního… Netrvalo dlouhoa věděla přesně co. Svůj ranč bude pronajímat hostům. Nabídne jim pohodlí a klid, tichá rána, malebné dny a možnost projet se po okolních loukách na koni. A domácí stravu… S vervou se pustila do práce. Najala četu dělníků, dokonce sama vyhrnula rukávy, byla stavbyvedoucí i architektkou zároveň. Velký pokoj nechala předělat na společenskou místnost s krbem a pohodlným sezením, s jídelním koutem a samozřejmě kuchyňkou, kdyby si hosté chtěli sami vařit. (Ranč u dědečka, str. 10)

Zdroj obrázku: #