Žánr: historický
román
Nakladatel: Alpress
Rok vydání: 2014
Počet stran: 224
Vazba: vázaná
Anotace:
Princezna Jitka je pro otce Jana
Lucemburského jen figurkou mocenských her: celkem pětkrát ji zasnoubí a nakonec
vdá za francouzského následníka trůnu. Jitka touží po lásce, z manžela
čiší pouze chlad. Dobrá Bona, jak jí říkali Francouzi, sice svou lásku najde,
ale brzy zjistí, jak těžké je žít uprostřed intrik francouzského dvora, kde se
za lásku i nelásku krutě platí.
Pár
slov o autorce
Jako autorka vstoupila
Melita Denková do širšího povědomí řadou pohádek a pohádkových seriálů pro
rozhlas a televizi. Debutovala v rozhlasovém Hajajovi, později pracovala
v České televizi jako asistentka režie. Momentálně působí jako redaktorka
na volné noze a věnuje se jak pestré vlastní literární tvorbě, tak přípravě
scénářů. (přebal knihy)
„Otec
vlasti“, český král a císař Svaté říše římské – řeč je o Karlu IV., jednomu
z největších panovníků české historie. O prvorozeném synu Jana
Lucemburského a Elišky Přemyslovny (nemluvě o nich samotných) bylo již napsáno
mnoho odborných publikací, populárně-naučných, ale i beletristických knížek. O
Karlově sourozencích to až tak neplatí. A právě o životním příběhu Jitky/Bony Lucemburské – starší Karlovy
sestry a druhé dcery Jana a Elišky – si v románu Melity Denkové můžeme
přečíst.
♣♣♣
Číst
knížku, jejíž děj je zasazen do dob dávno minulých, je jako bych si do pokoje
vpustila malý kousek historie. Při čtení Jitky
Lucemburské jsem ten historický vánek pocítila Díky krásnému a působivému
stylu a především atmosféře, kterou dokázala autorka navodit, to šlo jedna
báseň. Bylo úžasné „vypravit se“ do doby, ve které na českém trůně stanul „král
cizinec“ a po jeho boku Eliška Přemyslovna. Více než do politických záležitostí
nám autorka pootevřela dvířka především do soukromého života královské rodiny.
Být součástí samotného příběhu je něco nepopsatelného a přesně takový pocit
v knížkách zbožňuji. Porozhlédnout se po Velkém rynku Starého Města, míjet
se a poznat různé lidi, nahlížet do všelijakých zákoutí, poslouchat klábosení a
klevety kovářky a panské kuchařky a možnost alespoň jedním okem zahlédnout
samotného krále či královnu, to by zaručeně chtěl prožít alespoň jedinkrát
každý milovník historie. Mít tak stroj času, to by to šlo raz dva. „Historické“
knížky pro nás jakýmsi strojem času jsou a když se navíc vydaří, vezmou nás
s sebou do doby, kterou si vybereme. Je jenom na vás, milí čtenáři, pro
jaký výlet se rozhodnete. Třeba se vypravíte do 14. století – doby, ve které
žila Jitka Lucemburská…
♣♣♣
Až
přiletí čáp, královno…
Jitka Lucemburská 1315, vévodkyně z Anjou a Maine |
Jenže
ani podruhé si čáp cestu do královské rodiny nenašel a na svět přišla „nevítaná
princezna“ Jitka. Sudičky se u princezniny kolébky zřejmě dlouho nezdržely a
krásné dny bez mráčků někde zapomněly. Nejenom nad jejím dětstvím, ale mohli
bychom říci nad jejím celým osudem, se vznášel stín. Jako malé děvčátko zažila
jenom pár šťastných chvil a to především zásluhou její komorné Jenovéfy. I když se po ní
v královské kolébce konečně rozplakal chlapec, titul „nevítaného“ dítěte
ji jako břemeno tížil i tehdy, kdy opustila zdi královského paláce
v Praze…
Její
Výsost, princezna Bona má srdce ze zlata...
Ve
druhé polovině románu se přidáme ke královskému průvodu a doprovodíme českou
princeznu do největšího města
k nejskvělejšímu dvoru… do Francie, kde má zanedlouho pojmout za svého
chotě francouzského následníka trůnu, prince Jeana. I v manželství se Jitka – teď už vévodkyně normandská –
cítila zoufale osamělá. Láska byla v té době pojmem vyhrazeným pro básníky
a málokdy se vzpomínala v manželských slibech. Ač byl Jitčin manžel
zdvořilý a galantní, vřelých projevů lásky se Jitka nedočkala. Ale i
v tomto světě – mnohdy nespravedlivém – poznala své spřízněné duše, které jí
byly velkou oporou. K jedné z nich patřila Chantal de Lantaigne – temperamentní černovláska, která se kupodivu
narodila ve stejný den jako Jitka. Samozřejmě nesmím opomenout ani na věrnou
komornou Jenůfku a jejího syna Vondráška, kteří dali princezně více
lásky než vlastní rodiče a naposledy jsem si nechala Bertranda de Cissey – mladíka, kterému světlovlasá česká princezna zamotala
hlavu…
Neméně zajímavé bylo i to, že francouzský lid si českou princeznu velmi oblíbil. Jistě ne nadarmo si vysloužila přezdívku: dobrá princezna Bona.
Neméně zajímavé bylo i to, že francouzský lid si českou princeznu velmi oblíbil. Jistě ne nadarmo si vysloužila přezdívku: dobrá princezna Bona.
♣♣♣
Mé
dojmy, pocity a doporučení
V prvé
řadě bych chtěla pochválit autorčin výběr. Konečně se našel někdo, kdo si za
své ústřední postavy vybral také někoho jiného než furt ty samé. Postava Jitky
Lucemburské není v českých dějinách až tak známá a pokud nesáhnete po
nějaké kronice či jiné odborné publikaci, o jejím životě se jen tak nedočtete.
A právě proto mi připadají knížky, pro jejichž náměty si autoři vybírají méně
známé osobnosti českých dějin, tak zajímavé.
Autorka
píše nenáročným, avšak velmi příjemným stylem. Kapitoly i knížka samotná jsou
dlouhé tak akorát. Rozhodně se vám nestane, že by vás nudily nějaké sáhodlouhé
popisy. Knížku paní Melity Denkové bych přirovnala k jakési skládačce, ve
které jsou nějaké dílky pravdivé a jiné jsou její fantazií. Nápad s Madeleine de Lantaigne, konvalinkami i černovlasou parukou prokletou koktavým Joskou, byl podle mého
názoru skvělý tah – výborně to příběh okořenilo a udělalo z něho nenáročné
čtení patřící do škatulky krásné literatury, u kterého si nejenom odpočinete,
ale také se něco dozvíte. Knížku vřele doporučuji všem zájemcům o historii.
Zvláště dámské publikum jistě najde v knížkách paní Denkové zalíbení. Na
závěr bych chtěla pochválit také obálku, která je – ostatně jako všechny romány
z historické řady nakladatelství Alpress – velmi vydařená.
Hodnocení: 5/5
Za
poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji internetovému knihkupectví
Knihcentrum, jehož spolupráce si velmi vážím.
Zdroj obrázku: #
Žádné komentáře:
Okomentovat