Po strništi bos

Autor: Zdeněk Svěrák
Žánr: humor, satira
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2013/2014
Počet stran: 96
Vazba: vázaná
Anotace:

Není to kronika mého dětství, ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč…

Do popředí zájmu široké veřejnosti se Zdeněk Svěrák dostal hned z několika důvodů. Někteří si ho cení za jeho herecké nadání – především za všechny cimrmanovské hry a řadu filmových scénářů. Jiným se vryl do paměti díky nezapomenutelným písničkám pro děti, kterých má ve spolupráci se skladatelem Jaroslavem Uhlířem na svém kontě již více než 400. V neposlední řadě nesmíme zapomenout také na Svěrákovu literární tvorbu. Známé duo Svěrák – Uhlíř se může, kromě písniček, „pyšnit“ i poměrně velkou řádkou knížek pro děti. K těm nejpopulárnějším bezesporu patří Písničky o zvířatech, či Když se zamiluje kůň. Svěrák se však nevěnuje pouze dětské tvorbě. Pro dospělé napsal dvě povídkové sbírky Nové povídky a následně i Povídky a knížku Po strništi bos, o kterou v této recenzi vlastně půjde.

O své knížce autor mj. napsal: „Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané.“ Jeho nejnovější knížka je jakousi knížkou vzpomínkovou. Vypráví v ní o svém dětství – o jednom malém chlapci, který musel vyměnit život ve městě za život na venkově. Autor také napsal: „Není to kronika mého dětství ani mojí rodiny.“, tudíž nelze zjistit, co skutečně je pravda a co není.

Příběh Svěrákovy knížky se odehrává na venkově - v městyse Kalvářov, kam se hlavní hrdina Eda společně se svými rodiči uchýlil na konci druhé světové války.

Knížka však není psána v klasickém stylu. Místo jednotlivých kapitol v ní najdete spíše jednotlivé odstavce, dalo by se říci i jednotlivé útržky různých rozsahů. Skoro mi to připadalo jako tak, že na co si autor při psaní zrovna vzpomněl, to hned zvěčnil na papír.

Některé příhody byly smutné, jiné úsměvně. Každý si jistě umí představit, že takový malý 10letý kluk musel být z oné náhlé změny pořádně „vykulený“. Nový domov, nové prostředí, noví kamarádi (které si vlastně musí nejdříve najít) – zkrátka všechno nové a poprat se s tím nebude vůbec jednoduché. Kromě dětských příhod, sledujeme v knížce také ty dospělé a pochopit logiku dospělých je někdy i pro sampotné dospělé pěkně tvrdý oříšek, natožpak pro 10letého kluka!

Od pana Svěráka jsem si velmi oblíbila knížku Povídky a musím říci, že i Po strništi bos je velmi povedené dílko. Velkou výhodou je jistě také to, že autor čtenáře nenudí nějakými sáhodlouhými popisy a vším možným, zkrátka píše jednoduše, stručně a přitom velmi poutavě. I protentokrát musím vyzdvihnout autorův vypravěčský talent, jemný a především inteligentní smysl pro humor a styl psaní, který je velmi příjemný. Opravdu se nedivím, proč jsou jeho knížky tak oblíbené – v žádné situaci neztrácí optimismus a dobrou náladu.

Máte-li rádi pana Svěráka z filmů, divadla či „písničkových“ pořadů, rozhodně si ho oblíbíte i jako spisovatele. Začněte třeba právě touto knížku, určitě se vám zalíbí stejně tak, jako spoustě čtenářů před vámi!

Hodnocení: 5/5

Ukázka z knihy:

Prvně venku

Světlo mě oslnilo. Lepím se zády ke dveřím rozpáleným od slunce. Jsou tři, co tu na mě čekají. Jeden prcek, druhý tlouštík a třetí, v jakési kožené řidičské kšiltovce s lesklým štítkem a šňůrkou, je větší než já. Prohlížejí si mě, jako by konečně odvalili kámen a našli pod ním žížalu.

„Jak se jmenuješ?“ řekne prcek s drzýma očima.

„Eda.“

„Éda!“ zachechtá se a buřtík se k němu přidá.

„Co to máš na hlavě?“ rychlým, nečekaným hmatem mi sundá kříž, který mi upletla maminka, aby mi vlasy nelezly do čela.

„Kříž,“ řeknu.

„To se v Praze nosí?“ zkouší si ho pobaveně.

Přikývnu. Kluk v šoférské čepici mu kříž sebere a vrátí mi ho.

„Ty jsi tady na prázdniny, nebo nafurt?“zeptá se.

„Nafurt,“ řeknu.

Prcek se sehne pro kámen a nadhazuje ho v ruce. Vypadá to, že mě budou kamenovat. Pak ho však hodí a kámen zasáhne telegrafní tyč.

Podá mi jiný.

„Stref se.“

Strašně si přeju, abych se trefil, ale samozřejmě netrefím. Smějou se mi.

„V Praze asi nemají šutry!“ chechtá se drzounek.

„Měli jste v Praze nějaký doupě?“ zeptá se ten větší kluk.

„Doupě? To asi ne,“ přiznám se.

„Tak pojď,“ řekne a já s nimi jdu. (Po strništi bos, str. 18 – 19)

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fragment, jehož spolupráce si velmi vážím.