Vzpomínka

Autor/ka: Jude Deveraux
Překladatel/ka: Ludmil a Tomáš Havlíkovi
Žánr: román pro ženy
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2014
Počet stran: 440
Vazba: vázaná

Anotace: Hayden Laneová je mimořádně úspěšná autorka milostných románů, má několik blízkých přátel a právě ji požádal o ruku krásný, inteligentní a pozorný Steve. Při práci na své nejnovější knize o provázanosti milostných vztahů v přítomných a minulých životech se však dostává do stavu, jaký nikdy předtím nezažila. Začíná být svým hrdinou Jamiem tak posedlá, že zapomíná na všechno ostatní a takřka si nevšimne, že se s ní její snoubenec rozešel. Snaha dát do pořádku vlastní život a zároveň získat podklady pro román o Jamiem ji zavede k vědmě, která jí poodhalí tajemství jejích někdejších životů...

 

 

„Skutečná nenávist je jen jedna strana mince, na jejíž opačné straně je láska. Obojí přetrvává po staletí.“

Než jsem se začetla do Vzpomínky, nevěděla jsem, do čeho jdu. Od Jude Deveraux, úspěšné autorky romantické literatury, především té historické, se mi do této doby do rukou ještě nic nedostalo. Ale již teď vám mohu prozradit, že se vůbec nedivím, že jsou její knížky – ve světě i u nás – tak oblíbené a ověnčené několika cenami.

♦♦♦

Na začátku mě na knížce zaujaly dvě věci: 1) obálka – vím, že se říká: „Nesuď knihu podle obalu.“ I pod tou nejdokonalejší slupkou se může skrývat slabý průměr. Ale to v tomto případě naštěstí neplatí. Obálka, do které je příběh „zahalený“, skvěle vystihuje celkový námět knížky. Při čtení Vzpomínky si snadno představíte, jak s hlavní hrdinkou stojíte v útulném pokoji, kde vyhlíží z okna svoji lásku – tu, která je tak blízko a přitom tak daleko… No, a za 2) to samozřejmě byl samotný příběh. I když je pravda, že z anotace jsem nebyla vůbec moudrá. Nedokázala jsem si představit, jak to autorka s tou alžbětinskou a edvardovskou dobou myslí a už vůbec ne s tím „papírovým“ hrdinou. Ale nebudeme předbíhat, všechno pěkně popořádku. Zaručuji vám, milí čtenáři (spíše asi čtenářky), že se máte na co těšit.

♦♦♦

Po přečtení pár stránek jsem měla pocit, že čtu o autorce samotné. Usmívala jsem se od ucha k uchu, když jsem zjistila, že autorka pro svoji hlavní hrdinku připravila dráhu spisovatelskou. A navíc ještě historických romancí. Skvělé! Hayden Laneová – naše hlavní hrdinka se „40“ na krku je sebevědomá a úspěšná žena, jejíž knihy čtenářky zbožňují. Doposud si myslela, že od života dostala již vše, co chtěla, ale až na jedno… spíš na někoho. Chyběla jí láska. Měla sice přítele, který byl dokonalý, ale to bylo to, co jí vadilo. Toužila po opravdové lásce a ne jenom po hodném manželovi, který jí na všechno kývne a pak nic. Jenže pak se stalo něco, co by ji ani ve snu nenapadlo. Zamilovala se do Jamieho – hrdiny, ze svého připravovaného románu. Ti reální „panáci“ mu nesahali ani po kotníky. Je vám asi jasné, jak to s hlavní hrdinkou zacloumalo. S tou silnou ženou, která si o sobě až doposud myslela, že přesně ví, co od života chce a nic ji nemůže rozházet. Ale po aféře, kterou rozhýbala se „svým“ Jamiem (a ještě po rozchodu s dokonalým Stevem) si připadala, že přišla o rozum. Na správnou cestu ji navedla až jasnovidka Nora, která moc dobře věděla, co ji trápí a prozradila jí, že svoji spřízněnou duši má prý najít ve třetím životě po tom nynějším. Jenže v tom byl háček, její „smůla“ na chlapy, totiž začala již před několika staletími – v 16. století to všechno začalo a ani o několik staletí v období edvardovském se nic neurovnalo a teď záleželo pouze na Hayden, jak se s tím vším popere…

♦♦♦

Po prvních stránkách se příběh začal odvíjet úplně nečekaně. Pokaždé, když jsem dočetla jednu stránku, netušila jsem, co si na mě autorka přichystala na té druhé. Dokázala mě udržet v napětí až do posledních stránek (no tedy, téměř do posledních. Poslední kapitolu už jsem si dokázala vydedukovat sama). Autorčin vypravěčský talent snoubící se s dokonale promyšleným námětem mě doslova okouzlil. Hltala jsem každé slovo a byla jak u vytržení z toho, co nečekaného se stane. A že se tam těch nečekaných věcí dělo habaděj!

Samozřejmě nesmím zapomenout na hlavní hrdiny. Tak se do toho pustíme, pěkně pomaličku… Tak tedy: 3 x 3 = 1. Nemyslete si, milí čtenáři, že neumím malou násobilku. Můj zmatený příklad totiž přesně vystihuje hlavní páry příběhu. V knížce totiž nevystupoval pouze jeden hlavní pár, jak jsme zvyklí, ale hned 3. Někteří by třeba mohli namítnout, že se vlastně jednalo o tytéž postavy, ale já jsem si v každé době – ať už to bylo v 16., 19. i 20. století – oblíbila právě ten pár, který patřil právě do té doby. Hayden a Taríz vlastně byli Catherine a Tavistock, ale i Callie a Talis – každý pár si prožil svůj vlastní příběh lásky, proto jsem je vnímala takto. V příběhu se vystřídala hromada dalších postav – dobrých i zlých. Nicméně, jako v každé správně romanťárně, ale než bych vás se všemi seznámila, to byste čtením mé recenze strávili dva dny. Nejlepší bude, když si na ně udělá každý obrázek sám.

♦♦♦

Knížka se sice tváří jako román z moderní doby – no, ono to tak vlastně i je – ale daleko více se autorka zaměřila na tu historickou část. Většinu knihy se tedy ocitáme v 16. století, ve kterém se odvíjel příběh tragické lásky Callie a Talise. Příběh jejich až nadpřirozeného narození, dětství i zakázané lásky jsem si opravdu zamilovala. Ve skrytu duše jsem doufala, že se nakonec stane něco, co zabrání jejich tragickému konci…

„Ať nikdy nemiluješ nikoho jiného než mě.“

Ať navěky miluješ jenom mě a nikdy po mně nepřestaneš toužit, ale ať mě nikdy nezískáš.“

Trochu mě mrzelo, že autorka nedala více prostoru příběhu Catherine a Tavistocka. Byl to právě jejich „život“, do něhož poprvé Hayden „zavítala“, ale moc se zde nezdržela. Těch pár kapitol na konci knížky, když se k nim Hayden „vrátila“ mohla autorka ještě trochu obohatit a dopřát jim tak více „řádek“ společného štěstí.

Podaří se hlavní hrdince zlomit hůl nad jejím osudem, zlomí kletbu oné tragické lásky, najde svoji spřízněnou duši i v moderním, hektickém světě New Yorku?

♦♦♦

Škoda, že mi knížky od Jude Deveraux až do teď unikaly. Věřím, že i ostatní autorčiny příběhy, které u nás prozatím vyšly, jsou stejně vydařené, jako je Vzpomínka. Vůbec mi nevadilo, že z Haydenina příběhu se nakonec vyvinula historická romance. Hledání spřízněné duše, stěžování si na nepříznivou karmu nebo hypnóza můžou někomu připadat jako pořádné kýče. Přiznám se, že i já jsem měla obavy, ale autorka se s tím „poprala“ bravurně. Téma cestování časem je v současnosti čtenáři velmi vyhledávaným námětem knížek, tudíž by se vám tato knížka mohla líbit. Ne vždy se však autorům podaří toto téma uchopit za správný konec. Čtenáři se pak v jednotlivých časových rovinách ztrácejí, ale ve Vzpomínce bylo vše, tak jak má být.

Je sice pravda, že ten konec už byl hodně, ale hodně přeslazený, ale to mi vůbec nevadilo. Po tom všem jsem ho Hayden přála.

Toužíte tedy po pořádné kupě romantiky, vzrušení, nečekaných zvratů, překvapivých rozuzlení, vtipných situacích a spoustě dalších věcí, které by měly v takových knížkách být? V tom případě je Vzpomínka pro vás tím pravým šálkem kávy. Rozhodně stojí za to si tuto knížku přečíst, už jenom kvůli příběhu samotnému. Vřele doporučuji. A již teď vím, že se určitě poohlédnu i po další autorčině tvorbě.

TIP: Pokud vás také zaujaly autorčiny neotřelé příběhy, zavítejte na její stránky (ZDE), kde najdete spoustu potřebných informací nejenom o jejích doposud vydaných a připravovaných knížkách, nebo navštivte stránky nakladatelství Baronet, které její tvorbu vydává.

Hodnocení: 5/5

Ukázky z knihy:

„Vy tady nemáte být,“ prohlásila astroložka a jasnovidka Nora. „Kde byste měla být?“

„U počítače?“ Sice ráda vtipkuju, ale jasnovidka byla přece ona, ne já. Neměla by tedy spíš říct ona mně, kde bych asi tak měla být?

„Někoho milujete, hluboce milujete, ale něco na té lásce není v pořádku. Něco jí brání. Co je to?“

Seděla jsem před ní, civěla na ni a zažívala jeden z řídkých okamžiků, kdy mi došla řeč. Pronikla nebezpečně blízko k pravdě, ale ani kdyby mi začala zapichovat párátka pod nehty, nebyla jsem ochotná podat jí pomocnou ruku. V posledních měsících se mým problémům snažilo přijít na kloub už příliš mnoho takzvaných jasnovidců a vědem. (Vzpomínka, str. 27)

♦♦♦

„V minulosti jste někoho nesmírně milovala,“ řekla tiše. „Milovala jste tak hluboce, že jste na něj během všech těch dlouhých let nedokázala zapomenout. Žádný muž se mu ve vašich očích nemůže vyrovnat, takže kdykoliv potkáte někoho, koho byste třeba mohla milovat, nakonec ho od sebe odeženete, protože v sobě stále máte hluboce zakořeněnou lásku k tomu člověku z minulosti.“ (Vzpomínka, str. 51)

♦♦♦

V šest hodin večer, kdy už jsem měla mozek skoro seškvařený, se mi podařilo zachytit pořad o cestách do minulých životů. Mluvili v něm o lidech, kteří se nechali zhypnotizovat, aby zjistili, kým byli v minulosti.

Celou dobu jsem napjatě seděla na samém krajíčku pohovky. Moc ráda bych dodala, že jsem za tu dobu nepozřela ani sousto, ale ve skutečnosti jsem se cpala dvojnásobnou rychlostí. Neustále mě pronásledovala Nořina slova. Mohla byste ho mít, kdybyste uměla změnit minulost.

Ještě jsem pořádně nespolkla poslední sousto smetanového jogurtu s pekanovými ořechy a už jsem vytáčela Nořino číslo. Než jsem se k ní ale dovolala, musela jsem to zopakovat ještě několikrát. Mám dojem, že bych se rychleji spojila i s prezidentem Spojených států. Co můžou mít lidé za problémy, když musí tak naléhavě žhavit linku vědmě? (Moudře jsem se rozhodla, že se mezi ně nebudu počítat.) (Vzpomínka, str. 72)

♦♦♦

Když jsem se probírala z transu, byla jsem celá uplakaná a v první chvíli jsem vůbec nepoznávala nikoho z lidí, kteří se nade mnou skláněli. Jeden z nich byl mladý muž s podivně zašpiněnou tváří. Pod vrstvou čehosi, co vypadalo jako laciné líčidlo, měl bledou pleť.

„Měli jsem dojem, že je po vás,“ řekl s nesmírně ledabylou výslovností, která naznačovala, že to u něj se vzděláním nebyla žádná sláva.

„Byla jste vážně mrtvá,“ pošeptala mi dívka stojící z druhé strany. (Vzpomínka, str. 405)

 

 

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji internetovému knihkupectví Knihcentrum, jehož spolupráce si velmi vážím.