Stařec a smrt

Autor: Jiří Stránský
Žánr: novela
Nakladatel: Hejkal
Rok vydání: 2007
Počet stran: 172
Vazba: vázaná
Anotace:

Hrdinou nejnovější knihy spisovatele a scenáristy Jiřího Stránského, známého široké veřejnosti jako tvůrce seriálu Zdivočelá země, je starý muž, téměř devadesátiletý Vilém, který byl za totality několikrát vězněn. Minulost a osudy vězněných kamarádů se v jeho vzpomínkách samozřejmě objevují, ale podstatně větší roli hraje současnost – rodinné problémy, rozvod milované vnučky Aničky, ztracené přátelství s někdejším kamarádem Karlem, nyní tchánem Vilémovy dcery, dilema, zda má strávit s rodinou Vánoce, které by mnohem radši prožil sám, jen s milovanou manželkou Milkou, s níž si i tři roky po její smrti dennodenně povídá…

Novela je oslavou celoživotní lásky a oddanosti, která nekončí ani manželčinou smrtí.

Měl bys být vděčný Pánubohu, že to je, jak to je, a ne si představovat hlouposti. Nejsem žádný duch, můj starobylej miláčku. Nevznáším se nad tebou, ani vedle tebe, ani nikde kolem, neusedám s tebou do taxíku, nečtu tvé dopisy, nenahlížím do šuplat, nenechávám lítat předměty…

(Stařec a smrt, str. 22)

Kdo nezažil samotu, neví, jako moc bolí. Ztráta protějšku přináší bolest a zármutek.

Válka poznamenala mnohé, v lidských duších zanechala hluboké rány, které se znovu a znovu otevírají a vyvolávají nehezké vzpomínky. Pro mnoho odsouzených mužů, kteří byli za totality vězněni, to znamenalo také odloučení od domova, od milované rodiny. To samé si prožil i hlavní hrdina knížky „Stařec a smrt“ Vilém – devadesátiletý pán, který jedno takové manželství poznamenané válkou prožil. I přes mnohé nesoulady si v nepřejících dobách byli s manželkou Milkou velkou oporou a jejich láska neskončila ani smrtí. Vzpomínku na svoji milovanou ženu si Vilém nesl dál ve svém srdci a rád si s ní o všem povídal, i když už s ním nebyla.

„Kdo v srdcích žije, stále žije.“

Již samotný název knížky demonstruje myšlenku, že hrdina knížky je osamělý a útěchu nachází právě v rozhovorech se svojí zesnulou manželkou. Ale není tomu tak. I přesto, že je Vilém obklopen spoustou lidí, kteří by s ním rádi byli, straní se jich a raději je sám.

V knížce se seznámíme s Julií – Vilémovou a Milčinou kamarádkou – která byla za války pro Milku velkou oporou i pomocnicí ve výchově jejích a Vilémových dětí. A jako by se teď – po své smrti – chtěla Milka Julii nějak revanšovat – naléhá na svého Viléma, aby jí zavolal a pozval na oběd.

Dále se seznámíme také s Vilémovou dcerou Janou, která se svého tatínka snaží přemluvit, aby s nimi strávil společné Vánoce na Šumavě, dále také s jeho vnučkou Aničkou a pravnuky Jírou a Frantou. Ve Vilémově příběhu se také objeví kamarád Hubert a dívka Modřenka, kteří dokážou (nejen) Viléma rozveselit a přivést na jiné myšlenky.

♣♣♣

Knížka „Stařec a smrt“ od Jiřího Stránského, který se českému národu vryl do paměti především díky seriálu Zdivočelá země, je plná lidskosti a laskavosti. Pokaždé, když si čtu – ať už v časopise či v knížce – příběh nějakého manželství, kterému jejich společnou cestu zkřížila válka, říkám si, že o současných „manželství“, která ztroskotávají již při první banální hádce, se nedá mluvit jako o skutečném manželství.

♣♣♣

Autorův styl psaní je velmi poutavý, tudíž se do jeho příběhu rychle vžijete. Jiří Stránský píše především o vážných tématech, ale přeci jenom se v jeho knížkách setkáte s laskavým a inteligentním smyslem pro humor. Kapitoly o Vilémových pravnucích jsou přesně tak humorné – představte si, jaké to asi je, když dva neposedné kluky, kteří vyrůstali v cizině, dostane na povel jejich stařičký pradědeček. To si užijí legraci úplně všichni!

I tuto knížku, pro jejíž sepsání se autor inspiroval životem svého kamaráda z kriminálu Jiřího Krupičky – světově uznávaného geologa, esejisty a filozofa – vám vřele doporučuji. V okamžiku, kdy dočtu nějakou knížku od pana Stránského, těším se na další. Vy, čtenáři, kteří se zajímáte o knížky tohoto zaměření (a navíc z pera českých autorů), rozhodně sáhněte po tvorbě Jiřího Stránského. Většinu jeho knížek si jistě velmi oblíbíte!

Hodnocení: 5/5

Balada o pilotovi

Autor/ka: Jiří Stránský
Žánr: novela
Nakladatel: Hejkal
Rok vydání: 2013
Počet stran:128
Vazba: vázaná

Anotace:

Novela, napsaná podle skutečné události, se odehrává v prvním poválečném roce 1946. Hrdinou je pilot Emil Malík. Za války bojoval v Británii a dostal se i do Sovětského svazu, kde ale nesplnil to, co od něj kremelští očekávali. Po válce se proto stává nepohodlným i československým komunistům, kteří se už připravují na převzetí moci, a chce odejít i s rodinou do Holandska. Politické drama se v novele významného českého autora prolíná s milostným příběhem, ztrácením a znovunalézáním lásky hlavního hrdiny a jeho manželky Karly.

 



http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Str%C3%A1nsk%C3%BD

O autorovi

Jiří Stránský (narozen 12. srpna 1931 v Praze) je český spisovatel (především prozaik, ale napsal i básnickou sbírku), dramatik a scenárista. V minulosti byl mnoho let prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a v minulosti ještě dávnější dvojnásobným politickým vězněm komunistického režimu (v letech 1953 až 1960 a znovu 1973 až 1975).

V nakladatelství Hejkal vyšla jeho dvoudílná románová sága z českoněmeckého pohraničí Zdivočelá země a Aukce (1997, 2006), sbírka povídek z komunistických kriminálů Štěstí (1998, obsahuje povídky Štěstí, Bumerang, Apartmá, Balík, Hrdinové, Játra, Uniforma, Žabák, Legendy a Citron), sbírka básní, napsaných v padesátých letech ve vězení Za plotem (1999), novela Přelet (2001), kniha čtyř novel Tichá pošta (2004, novely Tichá pošta, Zelenolhotská Venuše, Piknik a Rozhovor), novela Stařec a smrt (2007), román Oblouk (2009) a novela Tóny (2011).

Důležitým pramenem poznání života a díla Jiřího Stránského je knižní rozhovor Jana Lukeše, nazvaný Srdcerváč (2005). (přebal knihy)

Období druhé světové války a léta následující po ní jsou již několik desítek let za námi. Nemůžeme však před touto zrůdnou dobou našich prarodičů a praprarodičů zavírat dveře. Současný knižní svět nám poskytuje nepřeberné množství literárních děl, které se snaží zachytit právě období 40. – 50. let minulého století. Barvitě jsou popsány životy a činy slavných politiků, či jiných významných hodnostářů, kteří byli tak či onak významní a „prospěšní“ své vlasti. Bohužel se ale zapomíná, že hrdiny byli především „obyčejní“ lidé, kteří se pod tlakem okolností museli stát hrdiny a mnohdy zaplatit tou nejvyšší cenou. A právě o těchto „obyčejných“ lidech píše i Jiří Stránský…

Jiří Stránský. S tímto autorem mám spojený úspěšný seriál České televize Zdivočelá země, který vznikl na podkladě jeho dvou románů Zdivočelá země a Aukce. Od Stránského jsem sice ještě žádnou knížku nečetla, ale pokaždé, když v televizi běžela repríza právě tohoto seriálu, s nadšením jsem jej znovu sledovala a přiblížila si tak, co se odehrávalo v našich zemích, ale především v životech lidí v této nezáviděníhodné době.

Když jsem pak měla možnost, vybrat si u nakladatelství Hejkal nějakou knihu, na kterou pak následně napíši recenzi, můj zrak spočinul právě na Baladě o pilotovi, jejímž hlavním hrdinou – ostatně jako u Zdivočelé země – byl západní válečný pilot.

www

Balada o pilotovi – příběh napsaný podle skutečné události. Než jsem knížku otevřela a začetla se do jejího příběhu, přemýšlela jsem, o čem asi bude. Již z toho názvu jsem tušila, že nepůjde o nic optimistického. Balada – na základní škole jsme se učili, že se jedná o lyrický útvar s pochmurným dějem a nešťastným, někdy až tragickým koncem. A ta samá definice se hodí i pro tento příběh, i když jde žánrově o novelu…

www

Ústřední postavou knížky je Emil Malík – válečný pilot, hrdina, který má v plánu odcestovat se svojí manželkou Karlou a dvěma dětmi – Pavlíkem a Lidkou – do Holandska. Jeho sny se však rozplynou v okamžiku, kdy se stane nepohodlným a nepotřebným československým komunistům…

V knížce je popsán nejenom Malíkův život v roli letce, ale také v roli manžela a tatínka. Seznámíte se s mnohými jeho kamarády od letadel, zaposloucháte se do příběhů, které vyprávěl svým dětem, a stanete se svědky toho, jak se snaží ke své rodině znovu najít cestu.

www

Balada o pilotovi – to je živoucí a účastný portrét rodiny válečného pilota, která se po válce snažila znovu najít ztracenou rovnováhu a začít nový život v jiné zemi. Jiří Stránský nabízí čtenáři překvapivé zvraty, hluboký lidský příběh o moci přátelství, lásky, naděje, intrik a zrady…

Stránského knížka je jedinečná a dojemná. Na několika málo stránkách tu najdete víc než v mnohých rozsáhlých románech, a tudíž mi nezbývá nic jiného, než vám knížku vřele doporučit. Díky přímočarosti, živému hovorovému jazyku, krátkým větám a hlavně celému námětu se vám zaryje pod kůži a nepustí vás, dokud se „nepročtete“ až k samotnému konci.

Hodnocení: 5/5

Ukázky z knihy:

„Vidím, Franto, že tvá paní taky už ví, jaký jsi byl chlívák, a moc ti toho o Svatobořicích nenapovídala. Marta tam byla s nima a říkalo se, že ji tam nasadilo gestapo… Ale v papírech prý měla, že je dcera nějakého óbrkomunisty, co před Němci stačil utéct do Moskvy. A že ji ženský chtěly vystrnadit, ne-li z ní trochu vymlátit přiznání, ale Karla ji ubránila. To se jí musí přiznat: respekt měla, to ano. A má pořád… Akorát že sedí doma a nikam nechce.“

„Lituje se,“ ujelo Emilovi, „nechce se jí. Přitom budu mít plat třikrát takovej, než mám, a barák i se zahradou, a ona si tu válku může vynahrazovat mnohem líp.“

„Je ublížená,“ řekl Franta, „ta moje taky. I když v lágru byly necelý tři roky… Zato my šest let!“

„Nech toho!“ okřikl ho Lojza, „to je svinský! Ty holky si užily jak psi. A jen proto, že se odmítly rozvést! Nabízeli jim za to, že je pustěj. Taky ale vyhrožovali, že děti strčej do polepšoven či sirotčinců.“

„A každou chvíli některý přišli s radostí oznámit, že jejího mužskýho sestřelili nad Kanálem.“ (Balada o pilotovi, str. 17 – 18)

www

 „Tak kapitáne, co je nového? Pohov, prokristapána! My dva si přece na vojáčky hrát nebudeme!“

„Ano, soudr… pane majore. Za tyhle poslední tři dny, kdy je nebe bez mráčku a tlaková výše opravdu vysoká, jsme nahráli všechna letová hlášení o počasí, jak jste si přál.“

„Ne, nepřál… jen jsem to navrhl – na to nezapomeňte. A dál?“

„Máme je hlavně v angličtině, taky ale ve franštině. A samozřejmě česky. Jak jste si… jak jste navrhl. Je toho dost.“

„Jsou u toho časové údaje? Aby to odpovídalo těm, který jsem vám dal.“

„Ano, soudr… pane majore!“

„Zkoušel jsem ty vaše lidi infiltrovat, kapitáne. Zatím dobrý! Hlavně ať jim to vydrží. Jestli ale někde poblíž uvidím stát nějaké naše auto…“

„Už to ode mě, schytali, s… pane majore. Taky jsem to viděl. Už se to nestane, opravdu.“

„Tak si dejte odchod, kapitáne.“ (Balada o pilotovi, str. 68)

www

Šel si pak kleknout ke Karlině posteli, aby jí dal dobrou noc, a ona mu zabořila prsty do vlasů (možná ještě překvapenější než on, co že to ta její ruka udělala) a řekla, že taky to jeho kreslení způsobilo, že – když se jí neobratně zeptal, jestli by se za něho neprovdala – řekla ano. Ač si vlastně nebyla vůbec jistá, jestli to je dobře. A že těch pár kreseb pořád má a že se jí víc líbí než fotky, přestože na těch jeho kresbách vypadá tlustá a ošklivá.

Zasmál se: „Bylas tlustá a ošklivá…“

Zatnula mu mezi vlasy nehty. Jen to.

A on řekl, co říct musel, protože takhle byli a jsou uzpůsobení všichni piloti: že nepamatuje, kdy byl takhle štastný a to že je rouhání, a ne proti Pánubohu, ale proti štěstí.

Nesouhlasila: ještě nikdy se necítila tak silná. Přestože se válka a nacisti a Pavlíkovo astma moc a moc snažili, aby je srazili na kolena.

„Teď už to bude dobré. Budeme v Holandsku v bezpečí. I Rusáci s tím džípem zmizeli od našich vrátek…“ (Balada o pilotovi, str. 84 – 85)

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Hejkal, jehož spolupráce si velmi vážím.

 

Město smutku a radosti

Originál: Surun ja ilon kaupunki
Autor/ka: Mika Waltari
Překladatel/ka: Markéta Hejkalová

Žánr: psychologická novela
Nakladatel: Hejkal
Rok vydání: 2010
Počet stran: 192
Vazba: vázaná

 

Anotace: Novela Město smutku a radosti se odehrává během jednoho jarního dne roku 1936 v Helsinkách. Sledujeme několik příběhů, zdánlivě izolovaných, které se však postupně začínají proplétat a jako barevné nitky vytvářejí fascinující obraz doby, kdy o Finsko a celou Evropu začínají bojovat dvě zrůdné ideologie. Představa lidských osudů jako částeček velikého obrazce se objevuje v řadě Waltariho děl. Vyjadřuje jeho přesvědčení, že život každého člověka je cenný, každý má na světě úkol a poslání, byť si jich sám třeba není vědom. V novele se objevují charakteristická znamení doby – mohutný hospodářský rozvoj a na druhé straně krize, chudoba, snahy o rozvrácení stávajícího pokojného společenského řádu, ať přicházejí zleva nebo zprava, jaké bohužel vidíme i v současné Evropě. Zajímavější jsou však lidské osudy, které se v těch dobových kulisách odehrávají: dávný zločin, který se úspěšnému muži mučivě připomene ve chvíli, kdy to nejméně čeká, venkovan, který přišel o všechno a marně se snaží vybudovat si nový život, zoufalá láska bez budoucnosti...

O autorovi


http://www.mikawaltariseura.fi/photos/mw017.jpg

Mika Waltari (1908 – 1979) je u nás znám především jako autor rozsáhlých historických románů, ale kritika i čtenáři ve Francii si mnohem více cení jeho psychologických novel z třicátých let dvacátého století. A nejenom ve Finsku – ve Spojených státech byl Waltari pro hluboký ponor do temných zákoutí lidské duše dokonce přirovnáván k Dostojevskému.


V nakladatelství Hejkal vyšly historické romány Miky Waltariho Temný anděl, Poutník Mikael (Krvavá lázeň, Šťastná hvězda), Tanec na hrobech a Bosá královna, cestopis Cesta do Istanbulu a novely Plavovláska a Už nikdy nebude zítra a také životopis Fin Mika Waltari – Doba, život a knihy světoznámého spisovatele. (přebal knihy)
 

Nově vyšla také velmi autobiografická a také silně erotická novela Láska a tma.

Podrobnější informace najdete ZDE.


 

 

Nebe se klene jako světelný oblak nad městem,
omývaným mořem. Nemilosrdné jarní světlo odhaluje bídné šaty, stíny pod očima, šeď zdí. Město pracuje, doufá, sní a pláče. Proud lidí na ulici nikdy neskončí. Soukolí se nikdy nepřestane otáčet. Dnes nastane den smrti staré slečny Sunnkvistové. Někdo si dnes musí vybudovat život znovu. Malý chlapec touží zachytit ve skleněných střípcích zářivé nebeské světlo. V mladé mysli bouří nenávist a beznadějná láska. Ve smutku pracovny a všedního dne se myšlenka mění v živé tělo.

(Město smutku a radosti, str. 37)

***

Novela Město smutku a radosti byla mou první knížkou od Mika Waltariho. Vím, že je ostuda, že jsem doposud od tohoto uznávaného spisovatele nepřečetla žádnou knížku. U českých čtenářů je znám především díky jeho rozsáhlým historickým románům, jako je např. Egypťan Sinuhet či Tajemný Etrusk. Nicméně, již teď vám prozradím, že jednou knížkou to rozhodně nekončí – autorův styl psaní i jeho myšlenky, názory i postoje jsem si oblíbila, tudíž ráda sáhnu i po dalších Waltariho dílech.

Co mě na knížce nejvíce zaujalo? Kromě námětu a místa, to byl především fakt, že se celý děj novely odehrává během jednoho jediného dne. Ano, za tuto krátkou dobu se v knížce stačilo proplést několik lidských osudů a příběhů dohromady.

***

Během jednoho jarního dne roku 1936 na vlakovém nádraží v Helsinkách začíná, ale také končí děj Města smutku a radosti. Na pozadí dvou ideologií – komunismu a nacionalismu – se odehrávají osudy a příběhy osmi postav.

Ze začátku jsem se ve spleti postav a jejich osudů trošku ztrácela. Některé příběhy se mi pletly dohromady a někdy jsem měla problém uvědomit si, k jaké postavě ten či onen příběh zrovna patří, ale vězte, že pokud budete číst pozorně, na konci pochopíte, jak to tedy vlastně bylo, v čem byla pointa celé knížky.
Každý z oněch příběhů, který byl v knížce popsán, byl něčím zajímavý, něčím jiný, měl něco do sebe, a přesto každý souvisel s každým. Každý lidský osud, který jsem měla možnost při čtení této psychologické novely sledovat, byl velmi dojemný a emočně silný. Postavy hledaly smysl svého života, měly pocit, že na sebe kladli příliš velkou zodpovědnost, a potřebovali někoho nebo něco, aby si uvědomili, že smyslem jejich života je být šťastný a být tady hlavně sám pro sebe, jen tak dokážou být prospěšní i ostatním lidem.

Pro mě byl nejvíce zajímavý příběh venkovana, mladého muže se zčernalým batohem, z nějž trčelo ohlazené topůrko sekery, který ztratil vše a jeho podivný, otřesný osud si mě získal nejvíce a také příběh stařenky, staré slečny Sunnkvistové a chlapce s barevnými skleněnými střípky ve staré dóze na bonbony...

Knížka je postavená na psychologickém vykreslení postav a zároveň otevírá prostor pro čtenáře k zamyšlení a úvahám. Autor vdechl svým postavám duši a to tak přirozeně a nenásilně, že jsem měla pocit, že každého znám osobně. Jejich těžkosti i radosti jsem sdílela s nimi a přála jim, aby konečně nalezli to, co je potřeba, aby našli. V neposlední řadě musím pochválit také bravurní překlad z finštiny do českého jazyka. Ne nadarmo je Waltariho Město smutku a radosti považováno za jedno z jeho nejlepších děl. I já jsem si knížku velmi oblíbila a vřele vám ji doporučuji. Pokud jste od Mika Waltariho také ještě nic nečetli, jsem si jistá, že právě tato knížka bude i pro vás dobrým startem.

Hodnocení: 5/5

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Hejkal, jehož spolupráce si velmi vážím.

Rozmarné léto

Autor: Vladislav Vančura

Ilustrátor: Vladimír Renčín

Žánr: humoristická novela

Nakladatel: Jota

Rok vydání: 2013

Počet stran: 104

Vazba: vázaná

„Jezme a pijme,“ řekl Hugo. „Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu obyčej jísti.“ Tolik major. Ale my říkáme ještě: Dejte sem konečně knihu, jejíž čeština je pro člověka a ne pro úřad nebo počítač a po jazyku Bible kralické snad nejkrásnější. Dejte ji sem, abychom si připomněli tradici uměleckých výbojů směřovaných ke člověku a tradici českého každodenního humanismu, abychom skrze její stránky jako v obráceném dalekohledu jasněji znovu spatřili naši krajinu i lidi a jejich skutky, které, jakkoli často směšné, bývají i hrdinné. Shlédněme na ně proto laskavým okem tak, jako to dokázal kdysi Vančura a nyní i Vladimír Renčín, který nakreslil nové obrázky a jehož postavičky nás budou knihou provázet. Jsme na počátku nového milénia, země se věru otočila, a není tudíž od věci ohlédnouti se zpět, odkud jsme vyšli, kde jsme a kam směřujeme, abychom nezabloudili. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Nikoliv! Je to přece Rozmarné léto.

„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ Jistě jste už od někoho slyšeli říkat tuto větu, nebo jste ji dokonce řekli vy? Ano, tato známá věta utkvěla v paměti snad každému, kdo četl knihu Rozmarné léto od Vladislava Vančury, ale daleko více se nám příběh osvojil díky bravurnímu filmovému zpracování režiséra Jiřího Menzela z roku 1967.

Děj se odehrává v Krokových Varech, městě „bodrém a počestném“, za deštivého června v průběhu tří dnů. Vystupují tam tři hlavní hrdinové – majitel říčních lázní Antonín Důra, kanovník Roch a major Hugo, kteří žili nudným životem až do doby, kdy do městečka přijel kouzelník Arnoštek se svou schovankou, půvabnou Annou. Samozřejmě, že všichni tři postarší hrdinové se do mladičké Anny zamilují, ale asi si umíte představit, jaké komické situace vzniknou, když pánové v nejlepších letech chytají druhou múzu. Každý ze tří filozofů bude po svém tajně usilovat o její přízeň a naráz se ze starých dobrých přátel stanou sokové v lásce. Nesmím opomenout ještě na Důrovu manželku Kateřinu, podezřívavou, pomlouvačnou a pomstychtivou ženu. Ale uznejme, kdyby i nám manžel běhal za jinou, určitě bychom z toho neskákaly radostí. Ona si však nic nenechala líbit a začala nadbíhat Arnoštkovi. Jak Důra, tak Roch i Hugo si vyzkoušeli roli svůdníka, ale bezúspěšně, takže po odjezdu komediantů se život vrátil do starých kolejí.

Tato úsměvná novela je velmi originální a nezaměnitelná. Autor sám vstupuje do děje, komentuje ho, vyjadřuje se k postavám a oslovuje čtenáře. Příběhu nechybí jazyková hravost. Zajímavým způsobem uměl pracovat s češtinou – užíval archaismy, přechodníky, ale i hovorový jazyk.

Autor je považován za nejoriginálnějšího spisovatele české moderní povídky a románu a s tímto tvrzením nemohu jinak než plně souhlasit. Knihou nás provázejí krásné postavičky ilustrované Vladimírem Renčínem, jednoho z nejznámějších českých kreslířů a karikaturistů, a to už si jistě zaslouží vaši pozornost!

 

Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a František Řehák ztvárnili ve filmu trojici přátel.

 

Půvabnou Annu ztvárnila Jana Preissová-Drchalová

 

Hodnocení: 4/5

Zdroj obrázků vč. původní anotace: www.jota.cz

Zdroj fotografií z filmu: http://www.ceskatelevize.cz/porady/16380-rozmarne-leto/